Válečníci: Pád oblohy - Kapitola druhá

10. srpna 2017 v 21:09 | Pellimore |  Příběhy z druhé tlapky
Sokolíka probudila těsná smrt v jeho zlém snu. Na poslední chvíli otevřel oči a vyhnul se tak smrtící ráně protivníka, která byla naštěstí jen výplodem jeho představivosti. Několik chvil ještě zůstal ležet, schoulený do klubíčka, než se s povzdechem protáhl a vyšvihl se na tlapky.
Čerňák i Vlnka ještě spali, Zlatěnka už v doupěti nebyla a podle slunečního svitu to vypadalo, že ráno nastalo teprve nedávno. Učedník unaveně zívl, zamrkal a loudavým krokem se vyhrabal ven. Jarní chládek ho pohladil po hnědé srsti a zašimral na kůži.

Pomalu se rozhlédl po táboře. Klan ještě spal, venku zahlédl jen pár koček. Vypadalo to jako běžné ráno, ničím výjimečné. Ranní hlídka už nejspíše vyšla na kontrolu hranic a nedaleká skupinka válečníků se očividně domlouvala na lovu. Takže nic neobvyklého.
Ale Sokolík cítil změnu. Neprobudil se rád a plný energie, necítil svůj zápal pro nadcházející den, netěšil se, až bude moct vyběhnout z doupěte. Jeho ducha svíral nejasný opar strachu a sklíčenost a v jeho pohledu se odrážela nejistota. Znovu na něj dopadla tíha včerejšího ceremoniálu a jeho seznámí s Jabloní. V jeho případě se o nějakém navázání kontaktu ale mluvit nedalo.
Nechápal, proč se Jabloň chovala tak otráveně a nezaujatě. Napadlo ho, že to snad bylo kvůli němu, že se staré válečnici nelíbil nový učedník. Tuto možnost si nepřipouštěl, nevěřil, že by z něj mohla být zklamaná. Z něho! Když se tak horoucně těšil, až se stane učedníkem! A teď, když tomu tak konečně bylo, měl ke štěstí sotva blízko. Nevěděl, co se pokazilo.
"Sokolíku!" ozvalo se za ním mňouknutí. Kocourek se otočil na žlutě zrzavou kočku.
"Ahoj, Zlatěnko," pozdravil a zastříhal oušky. Učednice k němu přiťapkala a přátelsky mrskla fousky.
"Mluvila se mnou Jinovatka. Viděla tě, jak vycházíš z doupěte, tak mě posílá. Běž probudit ostatní, ať jste vzhůru, než přijdou," oznámila mu a naklonila hlavičku na skupinu koček, kterou už si Sokolík předtím prohlédl.
"Díky. Ty půjdeš s námi?" zajímal se.
"Ne, Rychlý déšť a Vichřice mě berou na lov," řekla nevzrušeně, "ne, že by mě to v očích velitele nějak vyneslo." Zakoulela očima, na pozdrav se špičkou ocasu dotkla Sokolíkova ramene a odběhla za skupinou. Zlatěnka byla učednicí již dlouho a každým dnem čekala, až ji Hluboký měsíc přijme jako válečnici a otravovalo ji, že byla stále brána jako učednice, třebaže se schopnostmi rovnala i staršímu bojovníkovi.
V boji s Východním klanem, který se odehrál, ještě když byl Sokolík ve školce, Zlatěnčina vrstevníka, Náměsíčníka, velitel jmenoval válečníkem za zásluhy klanu. Jenomže zrzavou válečnici do boje nevyslali a kdyby se tak bývalo stalo, Náměsíčník by té noci nebyl jediným učedníkem, který přijal válečnické jméno. A zdálo se, že se velitel k jejímu ceremoniálu nemá.
Sokolík opět osaměl, sám postával na půli cesty a rozmýšlel se, jestli má jít vzbudit ostatní hned, nebo se trochu projít táborem. Napadlo ho, že by našel Jabloň a zkusil s ní navázat řeč, ale myšlenka, že by nesplnil pokyn od druhé učitelky a Jabloň by je našla bez něj, jej děsila. Netušil, co od ní mohl čekat.
Raději se obrátil zpátky a vklouzl do přítmí doupěte, kde v klidu oddechovaly dvě chlupaté koule.
"Vstávejte," dloubl do každého z nich a postavil se ke vchodu. "Už na nás čekají! Snad nechcete zaspat náš první den?" Pokusil se znít povzbudivě a radostně, aby je rychleji vytáhl na nohy, ale ta slova v jeho uších zněla falešně a zoufale. Teď by byl mnohem raději, kdyby ho nic z toho nečekalo.
Ven jako první vyšla Vlnka.
"Nemohl jsi nás vzbudit dřív? Už jsou tady?" ptala se a zněla nervózně. Mladá kočička byla obvykle tichá a klidná, ale po včerejším setkání s veselou Ryběnkou jakoby do ní vnikl proud skryté energie.
"Klid, ještě tu nebyli," zabručel a sklonil hlavu, aby si mohl očistit tlapku. Netrvalo dlouho a Čerňák doplnil jejich řadu, nějakou chvíli čekali venku a potichu si vyměňovali názory, než přišly učitelky a strhly jejich pozornost na sebe.
Uprostřed šla Ryběnka, ocas vysoko nad hlavou a s pozitivní energií odrážející se v kroku. Po její pravici šla mírně nervózní Jinovatka a na druhé straně Jabloň, která dusala zem svými velkými tlapami. Sokolík se za ní zastyděl a závistivě pohlédl na své kamarády, kteří s velkýma očima sledovaly své přívětivější učitelky. Přišlo mu, že ani tentokrát se nad ním Jabloň ani jednou nepozastavila. A to ho znervózňovalo.
"Tak jste vzhůru, no skvělé," mňoukla Ryběnka vrnivým hlasem. "Jabloň navrhla, ať vás dnes všechny vezmeme na obhlídku území, abyste nelezli někam, kam nemáte. Vypadá to, že se o vás strachuje," popíchla Jabloň a vesele na ni mrkla.
"Spíš nechci řešit, že nám Východní zakousli kotě a tasí proti nám drápy," odfrkla nevrle. "Jedna skupina zrovna vyšla na lov, tak nedělejte bordel. Ještě byste vyplašili kořist."
"Slyšeli jste?" přitakala Ryběnka a posunkem ocasu dala znamení k odchodu. "Neběhejte daleko, unavíte se a budete kňourat, že už nemůžete. Cesta je to dlouhá a pro vás ještě náročná, ale jakmile trochu naberete síly, budete moct spolu s ostatními chodit kontrolovat hranice." Říkala během toho, co vyšli zarostlým vchodem do tábora a vstoupili do jehličnatého lesa.
Pohltil je stín vysokých stromů, přes husté jehličí pronikalo jen pár paprsků světla a okolí tak nabíralo tmavý podtón. Učitelky tiše našlapovaly po mechu a vyhýbaly se větvičkám, zato učedníci se za nimi hlučně drápali a rozhlíželi se, aby mohli zahlédnout něco, co ostatní nepostřehli. Vzduch už se trochu oteplil a skupina koček tak procházela příjemně naladěnou krajinou.
"Tohle jsou Srnčí lesy," povídala Jinovatka, "v jejich srdci leží náš tábor, dokonale schovaný. Teď jdeme po levé straně území, k Východnímu klanu, kde Lesy končí a terén se svažuje. Tam půjdeme kolem Prašné cesty."
Kočky se vyváženým tempem posunovali ke kraji lesa. Čerňák neustále poskakoval z místa na místo a hlasitě komentoval vše, co mu zrovna přišlo pod tlapku. Až když ho Jinovatka ostře napomenula a srovnala vedle sebe, kocourek ztichl a vyzývavě kráčel vedle starší kočky. Vlnka se držela za svou učitelkou a jako jediná respektovala rozkaz být zticha. Sokolík se držel za Jabloní a uzavíral jejich skupinu. Stará válečnice nic nepovídala, jen sledovala cestu a kontrolovala ostatní kočky. Sokolík se horlivě snažil vymyslet záminku, při které by se mohl dát s učitelkou do řeči, ale nic ho nenapadalo. Začínal být čím dál víc sklíčenější a víc než obhlídku teritoria se soustředil na to, proč jej válečnice ignoruje.
Dostali se na konec lesa a po postupně svažujícím se kopci kráčeli dál na jih, po jejich levici se přes krajinu rýsovala temně šedá čára. To byla Prašná cesta.
"Půjdeme až k ní?" zeptala se Vlnka a zastříhala ušima. Divoké kočky byly napůl skryty ve vysoké trávě.
"Ano," mňoukla Ryběnka vážným hlasem, "ale až za chvíli. Víte, kde se teď nacházíme?"
"Na Širokých planinách," mňoukl Sokolík, zrychlil krok a zařadil se vedle své učitelky. S nadějí v očí na ni zvedl pohled. "Naši válečníci sem chodí lovit zájice."
"Správně," pochválila ho Ryběnka.
"Co z toho, tady jich je jen pár kusů, zbytek zdrhl přes Prašnou k Východním," postěžovala si Jabloň a znovu tak dala najevo své nepřátelské rozpoložení vůči sousednímu klanu. Na Sokolíka se přitom ani nepodívala a mladého kocoura u srdce píchl pocit bezcennosti.
Skupina přešla louku až k jejímu konci. Široké planiny tvořily zbytek území a Prašná cesta, vedoucí ze severu, určovala hranici s Východním klanem, kde Planiny pokračovaly dál jako Velké pláně. Kočky dorazili k Prašné cestě, nějakou chvíli u ní pobyly, aby mohly zahlédnout nestvůru, ale krajinu naplňovalo hrobové ticho. Otočili se tedy a vyrazily k Divokým Peřejím, jež tekly ze severozápadu a určovaly hranici se Západním klanem.
Do tábora se vrátili pozdě po poledni, učitelky je opustily a učedníci se s vděkem přihnali k hromadě úlovků, aby se po náročné cestě posilnili. Sokolík si vybral drozda a vydal se s ním k záhonu kopřiv, kde učedníci běžně jedli.
Čerňák vesele povídal o všem, co při obhlídce viděli a zopakoval jim tak všechna místa, která navštívili. Sokolík ho po chvíli přestal poslouchat, bez chuti jedl svou kořist a myšlenkami se stočil k Jabloni. Byl nešťastný z toho, že ho stará kočka přehlížela. Začínal si myslet, jestli válečnice vůbec ví o tom, že ho má na starost. Ani jednou na něj nepromluvila a nanejvýš dvakrát o něj zavadila pohledem, což byl beztak jen omyl. Sokolíka pod kůži svrbělo podráždění. Stále hledal chybu v sobě a to ho ubíjelo, snažil se přijít na to, kvůli čemu si ho učitelka nevšímá, ale pomyšlení na to, že je odstrčený, ho vytáčelo natolik, že se odmítal i nadále kvůli Jabloni cítit provinile. A jediný způsob, jak se toho pocitu mohl zbavit, bylo postavit se proti ní.
Očima pomalu přejel přes mýtinu a zastavil se na tmavě hnědé postavě, která se hrbila nad mrtvou myší a házela ji do sebe hltavými sousty. Je směšná, pomyslel si Sokolík. Narovnal se, pečlivě si k sobě urovnal tlapky a pozvedl bradu. Takhle že vypadá válečník? I starší vypadají lépe než ona. Házel po ní jednu urážku za druhou, v duchu se sebou vedl rozhovor a uměle si tím zvyšoval sebevědomí. Byl učedníkem teprve den a ona už mu všechno zkazila. Ale on si to dál líbit nenechá.
"Tobě něco je? Nebyl ten pták zkaženej?" zachechtal se Čerňák a koukl na něj svýma oranžovýma očima. Sokolík na něj udiveně zamrkal a zprvu nechápal, proč to řekl, ale hned si uvědomil, že při své vnitřní rozmluvě musel dělat nabručené obličeje. "Na koho se to díváš? S tímhle pohledem bys mohl zabíjet."
"Co to zase mňoukáš..." zabručel Sokolík a sklopil uši. Čerňák nezůstával pozadu, podíval se na vzdálenou učitelku a pochopil.
"Něco se stalo?" zeptal se opatrně.
"Ne, mělo by?" opáčil Sokolík nevrle a zahryzl se do drozdího masa.
"Možná..." černý učedník zaváhal, napřímil se a začal si umývat tlapku. "Od včerejška jsi nějak překouslý. A to ses na všechno tak těšil."
"Vždyť jo," odsekl neurčitě a pomalu dojídal.
"No..." Čerňák zmlkl, nevěděl, jak by měl pokračovat. Sokolík se s omluvou, že je unavený, zvedl a zamířil si to k učednickému doupěti.
Nechtěl se s ním dál vybavovat a rozhodně mu nehodlal říkat, že zatímco on dostal skvělou válečnici, u něj se velitel zřejmě spletl a povolal do služby chátrající stařenu. Nechtěl na něj být zlý, ale když už jednou klesl na tuhle náladu, měl vztek na celý klan.
Složil se do svého pelechu, natáhl se na bok a ztěžka zavřel oči.
"Náročná cesta?" kousek od něj se ozvalo nečekané zamručení, až sebou Sokolík polekaně škubl. Vůbec si nevšiml, že v doupěti byla i Zlatěnka. Zvedl se na přední tlapky a nasměroval hlavu jejím směrem. Učednice ležela ve svém pelíšku, skryta ve stínu tiše hodovala.
"Jak se to vezme."
"Hm?" na malý okamžik na něm spočinula zaujatým pohledem, pak se pozorností vrátila zpět ke své kořisti. "Trable už první den?"
"Jak se to vezme..." zopakoval se a hořce se zasmál.
"Bojím se zeptat na něco dalšího," ušklíbla se a olízla si čumák. "Tak mi řekni, jak bys to vzal ty."
Sokolík se na dlouho odmlčel. Nevěděl, jestli to chce říkat zrovna jí. Vlastně to nechtěl říkat nikomu. Jak by to taky vyznělo, od den starého učedníka?
"Prostě to není takové, jaké jsem si to představoval," zamlžil a pokrčil rameny, aby dal najevo, že se o tom nechce bavit.
"Jo, to já taky," protáhla zatrpkle. "Někdy to prostě nevyjde."
"Proč nejsi s ostatními?" došlo Sokolíkovi. Nejedla u učedníků, ale taky si nepřisedla k žádnému válečníkovi. Pokud věděl, tak nebylo běžné, aby kočky jedly v doupatech, byla to společenská záležitost, při které si kočky vyměňovaly názory a hovořilo se.
"A s kým jako?" mňoukla ostře. Sokolík takovou reakci nečekal. "S učedníky nebo s válečníky?"
"Tedy..." Nastalo ticho. Sokolík ji na to nedokázal odpovědět. Zlatěnka pomalu pokývala hlavou, zvedla se a protáhla si tlapky.
"Já si to taky představovala jinak," mňoukla za sebou a odešla. Sokolík se za ní díval a musel se pousmát. Pocítil k zrzavé kočce sympatie, protože sdílela jeho sklíčenost. Ironicky mu právě to zvedlo náladu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sandstar Sandstar | Web | 11. srpna 2017 v 12:36 | Reagovat

Je to krásný :333 Jen tak dál OuO Moc se těším na další ;u;

2 Skvrnitá cesta Skvrnitá cesta | Web | 11. srpna 2017 v 16:17 | Reagovat

[1]: Děkuju ;__;

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama