Válečníci: Pád oblohy - Kapitola první

5. srpna 2017 v 20:40 | Pellimore |  Příběhy z druhé tlapky


Ačkoliv bylo bezvětří a noční obloha byla jasná, kotě cítilo, jakoby mu do kožichu narážely poryvy studeného větru. Tiše vyhlíželo ze svého doupěte na odhalenou mýtinu, bystrýma očima pročesávalo to, co mu bylo dovoleno zahlédnout. Husté listí, které zakrývalo vchod do školky, mu z větší části bránilo výhledu, ale když pořádně natáhlo krk, mohlo zahlédnout protější keře a mohutný strom, který byl skryt ve stínu. Představovalo si, jak se zvedá vítr a čechrá mu kožich, ve vzpomínkách lovilo zvuky šeptajících listů a pohledem vytvářelo mraky na obloze, vidělo, jak se temná mračna sbíhají k sobě a nesou s sebou příslib bouřky.
Ale to vše se odehrávalo jen v kocourkově mysli. Doopravdy se nezvedl ani lehký vánek, hvězdná obloha dál osvětlovala koruny stromů a kočka by se jen těžko pídila po náznaku deště. Byla to jarní noc jako každá jiná - klidná a mírumilovná, ale kotě si tuze přálo, aby tomu bylo naopak. Už za pár chvil měl začít jeho jmenovací ceremoniál, měla to být velkolepá událost, při které na něj budou spočívat pohledy všech válečníků. A co jiného než moc bouřky jej mohla doprovodit před velitele klanu? Jak jinak mohl odrazit svou sílu, která čekala na své probuzení? Tato noc má být jeho, měla by být velkolepá a -
"Tak přece nestůj v cestě," ozvalo se za kotětem. Cizí tlapka jej uhodila do boku a odstrčila bokem. Kotě sebou cuklo, rychle mrklo a stočilo hlavičku na svého kamaráda, chlupatého černého kocourka, který měl spolu s ním a ještě jednou kočičkou tuto noc přijmout své učednické jméno. Všichni tři byli nedočkaví a nervózní, s napětím čekali na svolání klanu a na ceremoniál. Měsíc se ne a ne vyhoupnout na svůj nejvyšší bod.


Náš kocourek se od svého společníka vzdálil na druhý konec doupěte, kde ležela jeho matka a tlumeně si vyměňovala názory s druhou kočkou. Kotě k ní uraženě doťapkalo, hrubě si sedlo k jejímu boku a položilo na ni své drobné tlapičky.
"Proč to tak dlouho trvá?" zaskučelo kotě.
"Ještě není ten pravý čas," opáčila klidně Chocholka, švihla špičkou ocasu a obrátila se zpátky na druhou matku.
"Jenže my čekáme už věčnost," zamňoukal kocourek. "Měsíc je nahoře jak nejvýše jen může a celý klan spí. Je to vůbec dneska?" Převalil se na záda, několikrát se vyválel v chladném poprachu země a packami sekal do vzduchu. "Nikdo to ani neuvidí!"
"Jestli nebudeš trpělivý, tak tě velitel nejmenuje," řekla kočka samozřejmě, aniž by se na kotě byť jen koutkem oka podívala. Její chladný přístup v kocourkovi vzbudil pokoru a respekt. Překulil se na břicho, složil tlapky pod sebe a zavřel oči, aby mohl pokračovat ve svém snění. Posledních pár dní nemyslel na nic jiného, než až přijde tento první zlomový okamžik jeho života. Představoval si těch pár chvil stále dokola a dokola, třebaže se ještě nestaly. Viděl sám sebe jako velkého válečníka, stojícího uprostřed mýtiny s blesky křižujícími mu nad hlavou. Byla to pošetilá představa, ale uspokojovala kocourkovu tužbu stát se velikým bojovníkem. A ten měsíc si zkrátka nemohl pospíšit.
Několik dní kocourek nedělal nic jiného, než že pozoroval dění v klanu, prohlížel si válečníky a přemýšlel, koho mu přidělí. Určitě dobrého bojovníka, silného a mohutného, takového, který z něj mohl udělat zrovna tak schopného válečníka. Vyhlížel si procházející kočky a jednu podruhé v duchu rozebíral. Nikdo mu nepřišel dost dobrý. Jeho černě zbarvený kamarád často nadšeně vykřikoval, že mu určitě přidělí nějakou dobrou, veselou a hlavně krásnou kočku, čemuž se náš mourek jen pobaveně šklebil. Jen ať mu přidělí někoho průměrného, alespoň na mě zbyde ten lepší! říkával si a fousky se mu posměšně cukaly.
"No tak, vstávej!" dvě packy do něj plnou silou narazily a dopadlo na něj drobné tělíčko. "Ještě to zaspíš!" Kocourek ospale zamžoural do šera, napřímil uši a podíval se na druhé kotě, které už vybíhalo ven z doupěte. Stačilo jen pár momentů a kocourek už pelášil za ním.
Rychle prolétl vchodem do doupěte, listí mu pročíslo srst a zašumělo na pozdrav, jeho drobné tlapky dusaly po zemi a vedly ho až na samotný střed mýtiny. Kolem Starého pařezu se už seskupil celý klan, kočky různého věku a různých zbarvení již klidně vyčkávaly na zahájení ceremoniálu. Kocourek dosedl vedle svého černosrstého vrstevníka, z druhé strany k němu došla šedivá kočička a uzavřela tak jejich řadu. Jakmile dosedla, klan ztichl a vzhlédl ke svému veliteli, jenž se tyčil nad všemi kočkami a zářil ve svitu měsíce.
Kocourek sebou nepříjemně zavrtěl a nevědomky se nahrbil. Styděl se, že málem zaspal vlastní ceremoniál. Jak se to jen mohlo stát? Na tuto chvíli se on těšil ze všech nejvíc a nakonec ji sám málem promeškal. Ouška měl přitisklé těsně k hlavě, pohled zarýval do země. Oproti ostatním koťatům teď musel vypadat drobně a bojácně, ale jemu bylo tak trapně, že se ani nedokázal podívat na velitele.
Chocholka, která si mezitím s druhou matkou sedla za budoucí učedníky, nešťastného kocourka olízla mezi ušima a čumáčkem se dotkla jeho spánku. Kotě cuklo uchem a odvrátilo se od jejího gesta, jakoby by jím bylo poníženo. Panovačně zvedlo pohled a opatrně přejelo klan pohledem. Tohle je samozřejmě jeho noc, musí se vzpamatovat, jinak to nebude tak velkolepé. Naposledy zkontroloval, jestli si jeho slabé chvilky někdo všiml, a aby překryl svou nejistotu, pyšně zvedl ocásek vysoko do vzduchu.
"Severní klane, scházíme se této noci, abychom pod svitem Stříbrné kožešiny jmenovali nové učedníky," velitelův hlas protrhl ticho, všechny zraky se upřely na černobílého kocoura. Hluboký měsíc se měkce podíval na nastoupená koťata, přejel je pohledem a kývl hlavou do strany. "Pojďte blíž."
Tři koťata se zvedla od svých matek a došla na délku dvou ocasů před pařez. Černý kocourek roztržitě švihal ocasem a z očí mu jiskřila hrdost. Náš hnědý mourek stál tlapkami pevně na zemi a hrdě se vyvyšoval nad ostatními. Vedle něj stála menší světlá mourka, která až na vzrušené odlesky v očích vypadala naprosto nezaujatě.
Hluboký měsíc pohlédl na černé kotě.
"Od této chvíle budeme tomuto učedníkovi říkat Čerňák," prohlásil velitel a obhlédl klan, jakoby čekal na známky protestu. Čerňák pyšně vystrčil hruď a zvedl se na špičky. "Jinovatko, v posledním boji jsi prokázala, že jsi připravena přijmout svého prvního učedníka. Předej mu jak své znalosti, tak i zkušenosti, jenž ti kdysi předal tvůj učitel."
Z davu vystoupila mladá a krásná kočička, pokorně před velitelem sklopila hlavu, a pak se lehkým krokem vydala ke svému učedníkovi. Svit měsíce dělal z její normálně modrošedé srsti téměř bílou. Válečnice se s Čerňákem dotkla čumáky, něco mu pošeptala a společně ustoupili mezi přítomné kočky.
Velitel je doprovodil pohledem a s mrknutím pohlédl na šedivé kotě.
"Tato kočička od dnešní noci ponese jméno Vlnka," pokračoval Hluboký měsíc a jeho oranžové oči padly na drobnou učednici. Kočička švihla špičkou ocásku a pozvedla bradičku. Byl to první větší pohyb, který za tu dobu udělala. "Ryběnko, Vlnka bude tvou učednicí. Předej ji své znalosti a schopnosti, ať se náš klan bude moct pyšnit dalším dobrým válečníkem."
Dvojbarevná kočka sebevědomě přistoupila k Vlnce, dotkla se jejího čumáčku a veselýma očima na ni mrkla. Mladá kočička zastříhala ušima a se zájmem následovala svou energickou učitelku. Ryběnka si sedla poblíž Jinovatky, aby si mohly vyměnit pohledy a noví učedníci si nadšeně prohodili pár tichých slov.
Náš kocourek je bystře pozoroval, srst za krkem se mu zježila nedočkavostí. Je to tady. Jeho velká chvíle. Jak dlouho už si ceremoniál představoval? Kolik je to dní, co čekal na okamžik, až se setká se svým silným učitelem? Pyšně zvedl hlavu a natočil uši na velitele. Cítil se být nejdůležitějším z učedníků, když se na něj všichni dívali. To nejlepší až na konec, pomyslel si sebevědomě.
"A tomuto učedníkovi, dokud získá své válečnické jméno, nikdo neřekne jinak než Sokolík," mňoukl Hluboký měsíc a obrátil se na poslední kotě. Sokolík bez dechu čekal na velitelova další slova, očima přitom rychle prolétl shromáždění. Kdo bude jeho učitel? Měsíc vyvolal poslední kočku: "Jeho učitelkou bude Jabloň."
Sokolík natáhl krček a zaostřil na postavu kočky, jež se zvedla a pohlédla na velitele. To je ona. Jeho učitelka, jeho silná a mocná učitelka.
"Pod jejími tlapkami náš klan získal několik dobrých válečníků a jsem si jistý, že stejně tak dobře povede i tohoto kocourka." Hnědá kočka se zvedla, odvrátila se od Hlubokého měsíce a zamířila k mladému učedníkovi. Sokolíkův pohled na ní pevně utkvěl, fousky se mu nedočkavě chvěly a předními tlapkami se zapřel o zemi.
Viděl, jak k němu válečnice přicházela a když ji plně osvětlil měsíční svit, Sokolík mohl vidět... že před ním stála docela stará kočka. Jeho duch jakoby se na chvíli zasekl, nechápavě přeskočil očima na ostatní učedníky.
Jabloň se k němu sklonila, dotkla se jeho čumáčku a bez jediného slova vyšla k ostatním učitelkám. Sokolík šel sice za ní, ale duchem byl nepřítomen. Nechápal, co se stalo. Nechápal, jak se to mohlo stát. Tohle byl omyl, ne? Musel to být omyl, vždyť jak by tato stará kočka mohla zvládnout vytrénovat nového válečníka? Kde je jeho vysněný učitel, překypující silou a odhodlaností? Kde je jeho mocný bojovník?
Kočky vyvolávaly jména nových učedníků, údolíčkem se neslo kočičí mňoukání a jásot, ale Sokolík to skoro nevnímal. Nevěřícným pohledem se díval na rozcuchaná záda své učitelky a říkal si, že to musí být chyba. Ale nikdo nevznesl jediný protest nebo otázku, všichni se šli vesele přivítat s učedníky a poblahopřát učitelům. Sokolík se stále díval na starou Jabloň, která mu zatím nevěnovala jediný pohled a odměřeně přijímala slova podpory. Její učedník ji zezadu propaloval pohledem, snažil se ji tak přimět, aby se na něj ohlédla. No tak se na mě podívej. Já jsem tady, říkal si a aniž by si to vědomě připouštěl, začal se v něm budit odpor vůči této válečnici.
Takhle to nemělo být. Na tuto noc neměl nikdy zapomenout, měl na ni vzpomínat jako na nejlepší den svého života. Měl dostat skvělého učitele. Měl se od něj dočkat moudrých slov a vřelého přivítání a tahle kočka mu nedala ani jedno z toho. Jak se to jen mohlo stát? Polil ho trpký pocit zklamání a znechucení.
"Co tu ještě stojíš? Jdi do doupěte, zítra začínáme. Tak ať něco předvedeš." Jablonin hluboký, ostrý hlas ho probral z šoku. Sokolík překvapeně zvedl oči a vzhlédl k válečnici, ale ta už k němu byla otočená zády a těžkým krokem šla k válečnickému doupěti. Několik okamžiků setrval na místě a díval se za ní. Pohrdavý úšklebek mu zkřivil tvář, udusil v sobě opovržlivé odfknutí a s ublíženým, znehodnoceným pohledem odešel k ostatním učedníkům. Vybral si pelíšek vedle Čerňáka, tlapkami udusal mech a unaveně se svalil do podestýlky.
"Uvědomujete si, že od zítřka začínáme s výcvikem? Už aby bylo ráno!" vydechl Čerňák zasněně, převalil se na záda a složil přední tlapky na hruď. "Co myslíte, že budeme dělat? Půjdeme obhlédnout území, nebo...?"
"Taky nemusíš dělat nic, jestli nezavřeš tlamu," zabručela Zlatěnka, učednice, která se v nejbližší době měla stát válečnicí. Ležela stočená v klubíčku vedle Vlnky a sledovala je jedním okem. "Dozvíš se to ráno, tak neotravuj. Někteří si chtějí odpočinout, než pro vás budou muset jít lovit."
"No jo," mňoukl Čerňák, lehl si na bok a natáhl packy před sebe. "Jenom je to prostě skvělý."
Ale Sokolík si to samé nemyslel.
Tohle nebyl jeho vysněný, dokonalý den. Málem zaspal vlastní ceremoniál a jeho učitelka se na něj sotva podívala. Nic nebylo tak, jak si představoval. A už vůbec to nebylo skvělé.
A to jeho výcvik ani nezačal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama