Válečníci: Pád oblohy - Prolog

5. srpna 2017 v 20:39 | Pellimore |  Příběhy z druhé tlapky
Ahoj!
Nepředpokládala jsem, že začnu s příběhem tak rychle a tak brzy, ale skutečně je tady! Aby bylo jasno, je to můj úplně první seriózní příběh o Válečnících, který jsem se rozhodla přepsat na papír a neschovávat si ho jen v hlavě, tak opravdu nevím, jakých se od vás můžu dočkat reakcí. Vzhledem k tomu, že si mé "výtvory" do této doby četli jen dva lidi, netuším, jestli jsem na tom s úrovní psaní tak dobře, abych mohla vydávat příběh. :'D
Doufám (na blogu snad moje nejpoužívanější slovo), že se vám bude líbit a zaujme vás. Pro povídku nemám připravený obsah, protože nevím, co bych do něj měla napsat, abych všechno neprozradila. Myslím si ale, že to tak moc nevadí (snad :D). Samozřejmě to bude z prostředí Válečníků a všeho okolo nich, ale děj není zasazen do typické zápletky "vyvolená kočka a její proroctví, která musí zachránit klany". No, však uvidíte sami. Dnes vydám prolog, rozpis klanů a první kapitolu, abyste si měli co počíst, protože na vás hned nevybafnu s krvavou bitvou.
Ještě něco málo k prologu, který je tak trochu výjimka v tom, jak budou kapitoly vypadat - úvod stojí především na rozhovoru mezi hlavními dvěma postavami a nabízí vám bližší pohled na jejich povahy, abyste se s jejich charakterem mohli lépe a rychleji sblížit. Identita jedné z koček je zatím zatajena, ale průběhem příběhu byste mohli přijít na to, o koho se zde jedná, což vám na konci odkryje i nejskrytější mínění tohoto úvodu.
A nesmím zapomenout zmínit Sandstar, díky které jsem se nakopla ke psaní. :3

Pelli


Mladá učednice a starý léčitel spolu kráčeli po zarostlé lesní cestě. Skrz koruny stromů se prodíralo prudké sluneční světlo a na krátké okamžiky jim osvětlovalo srst. Lesem se nesl mírný vánek, jeho proudy olizovaly jejich kožichy a ulehčovaly jim tak od dusného letního vzduchu. Kočka s kocourem pomalu křižovali les a rozhlíželi se po přírodě.
"Co to vlastně hledáme?" zeptala se kočička znudeně a obrátila se na mourka.
"Kostival," zabručel kocour, "ptala ses už v táboře. Pak při odchodu z tábora. A pak, když jsme míjeli tu chcíplou myš."
"Jo, ta byla dobrá," pochvalovala si učednice. Při vzpomínce na nedávnou svačinku zvedla ocas vysoko do vzduchu a střihla ušima. "S ní bylo hledání bylinek mnohem zábavnější."
"Protože jsi ji zrovna jedla a nemusela nic dělat?" dovtípl se.
"Přesně," mňoukla a vykulila oči. "No, potom ses zase ukázal ty..."
"Ha!" kocour se zastavil, dopáleně na šedivou kočku mhouřil oči a sedl si na bobek. "To snad není možné. Ty jsi horší než..." .... To slovo mu uvízlo v půlce hrdla a včas se zarazil, aby se neprořekl. Ale ona věděla, že ho přechytračila, vždycky tomu tak bylo. Holubice byla jediná stejně zatrpklá, lhostejná a bezohledná kočka jako byl on sám a jako jediná snášela jeho přítomnost, ačkoli si k tomu hodně připomáhala. Třebaže byla jeho učednicí a o spoustu úplňku mladší, bavila se s ním stejně tak zle, jak se on choval k ostatním kočkám. A starého léčitele rozčilovalo, že v tom byla lepší než on.
"Ani se nesnaž, zbytečně se spálíš," prohodila Holubice, když byl zpátky na nohou a mohli pokračovat v hledání. "Na tohle jsi už moc starý."
"A ty až moc mladá. Takové chování se sluší starším, ty jsi pomalu ještě malé kotě," odfrkl si léčitel. Nevadilo mu ani tak to, že se chová jako on sám, ale že se tak chová jen vůči němu a schválně ho tím štve. Přesně věděla, kam zasáhnout, aby ho vykolejila nebo urazila. A on už byl skutečně moc starý na to, aby měl stejně bystrou mysl.
"A i jako kotě jsem skvělejší než ty," falešně se zasmála a pohodila hlavou ze strany na stranu. Kocour se po tomhle definitivně přestal snažit o jakoukoli slovní přestřelku.
"Dívej se kolem, s takovou nic nenajdeme," napomenul ji.
"Neboj, mému zraku nic neujde, ani ten nejmenší kostilam."
"Je to kostival. A zastav se, tady jich pár je."
"Docela bídný nález... je ti hoden."
"Zmlkni a raději něco dělej. Samo se to nevyhrabe."
"Proč je vlastně sbíráme? Nemohli jsme vyjít za setmění, až nebude takové horko?"
"Zdraví kočky nemůže čekat do večera. Květolisté se ta noha zhoršila, použil jsem na ni poslední kořen."
"A tyhle pomůžou, když nepomohly ty předtím?"
"Alespoň neskončí jako já." Léčitel zvedl přední, zmrzačenou tlapku, ve které částečně ztratil cit.
"Hm. Ne, to nehrozí. Nikdo nemůže klesnout hlouběji než ty," zkonstatovala a dál se věnovala hrabání, jakoby se zrovna nechumelilo.
"Neuvěřitelné! Jak se mohla kočka tvého charakteru narodit do klanu?"
"Prosím tě. Byla jsem k tomu předurčena Hvězdným klanem," usmála se a švihla štíhlým ocasem.
"Tedy... Ne, že by Hvězdní někdy udělali dobré rozhodnutí," utrousil kocour rozmrzele.
"Máš pravdu. Pokud se jedná o tebe, víc už to zhoršit nemohli."
Na to jí léčitel nic neodpověděl, jenom se ještě víc zamračil a obratně posbíral vykopané byliny.
"Snad jsem nenarazila na citlivý fousek?" mňoukla s přehnaně hraným překvapením.
"Zrovna ty jsi ta poslední, co by něco takového měla říkat."
"Dobře, tak promiň. Zas taková katastrofa tvůj život nemohl být, ne?"
Vlastně by se dalo o čem povídat.
Ale bude to dlouhý příběh.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama